Židovské děti

ŽIDOVSKÉ DĚTI

Během okupace Československa se Přemysl Pitter snažil materiálně i morálně pomáhat židovským rodinám. Poté, co byly židovské děti z ozdravovny v Mýtě povolány se svými rodiči do transportů, posílal jim potravinové balíčky do koncentračních táborů. Se svými spolupracovníky promýšlel zajištění bezprostřední pomoci těmto dětem v poválečném období. V prvních dnech po skončení války obdržel od zdravotně sociální komise České národní rady pověření k realizaci svých záměrů a zahájil akci „zámky“ (1945 – 1947).

V knize Pavla Kohna Zámky naděje se mnozí z tzv. bývalých židovských dětí P. Pittra zmiňují o svém formování právě pod vlivem P. Pittra a O. Fierzové:

„Někdy jsem se až rozplakala, když jsem si uvědomila, jak jsou tam na mě hodní, jací to jsou lidé, že jsem někoho našla, komu mohu věřit, že se mohu na někoho obrátit…Přemysl a Olga, všichni jsme je milovali a do dneška mám tu lásku v srdci…A těmi zámky to neskončilo: oni se dál o nás zajímali, co děláme, k čemu jsme dospěli, čeho jsme dosáhli…“

(Tirza Or-Chadaš, str. 116)

Spolupráce s pamětníky působení P. Pittra se rozvíjí i v současnosti. V roce 2011 zorganizovalo NPMK ve spolupráci s Nadačním fondem P. Pittra a O. Fierzovou na Velvyslanectví ČR v Tel Avivu slavnostní předání pamětních medailí P. Pittra bývalým  tzv. „židovským dětem P. Pittra“. Dalším velkým projektem je i zachycení výpovědí žijících pamětníků pro filmový dokument a jeho následné zpřístupnění nejen badatelům, ale především mladé generaci.

Jehuda Bacon

Narodil se v Moravské Ostravě v r. 1929 v rodině podnikatele, jako třináctiletý byl zařazen do transportu do Terezína, pak prošel Osvětimí. Po osvobození se dostal do Štiřína, zde absolvoval lekce v malířství a o dějinách umění mu přednášel dr. Vogel. Po odjezdu do dnešního Izraele vystudoval výtvarné umění a stal se významným výtvarníkem, vystavoval v řadě měst na celém světě.

Působil též jako profesor. Dnes žije se svojí rodinou v Jeruzalémě a na P. Pittra a jeho spolupracovníky nikdy nezapomněl: „Každé setkání s nimi dokázalo člověka povzbudit, protože v nich viděl v období plném negace a nevíry živé příklady dobrých činů, které přinášejí ovoce, a víry, že tenhle životní postoj funguje.“

K přečtení: ukázka z knihy Zámky naděje od Pavla Kohna
citace: KOHN, Pavel. Zámky naděje: děti Přemysla Pittra vzpomínají. 2. vyd. Chomutov: L. Marek, 2011, s. 97-109. ISBN 978-80-87127-30-8.
Unikátní zpověď osvětimského vězně: „Svědčil jsem proti Eichmannovi“, Lidové noviny, 20. září 2011.

Publikace Jsem Jehuda Bacon. Holocaust a poválečná doba očima izraelského malíře českého původu ke stažení v el. podobě zde.

Magda Bar-Or

Narodila se v r. 1928 na Podkarpatské Rusi, která byla tehdy součástí Československé republiky. V roce 1944 Magda se sestrou a maminkou skončily v transportu do Osvětimi, otec zahynul v maďarském pracovním táboře. Přežít se podařilo pouze Magdě a její sestře i díky tomu, že zůstaly spolu a pomáhaly si.
Spolu s bratrancem Míšou se dostali do vlídné péče zámeckých ozdravoven: „A tak dobře o nás v zámeckých ozdravovnách pečovali, tak pečlivě se o nás starali, že se to ani slovy vylíčit nedá. Jen jako pohádku si to člověk může představit.“
Po strastiplné cestě na území dnešního Izraele, životu v kibucu (zemědělská kolektivní osada v Izraeli), navzdory rodinným a zdravotním komplikacím zůstala životní optimistkou a po celá desetiletí napomáhala v komunikaci mezi bývalou vlastí a účastníky poválečných Pittrových ozdravoven. V roce 1964 pomáhala zorganizovat cestu P. Pittra a O. Fierzové do Izraele i předání ocenění v Památníku židovského utrpení Jad Vašem v Jeruzalémě, aktivně se účastnila vzpomínkových akcí na počest P. Pittra a O. Fierzové.
Žila v Haifě, kde v srpnu r. 2015 zemřela.

Pavel Kohn

Narodil se v roce 1929 v Praze. Přežil Terezín, Osvětim a Buchenwald, jeho celá rodina v nacistických koncentračních táborech zahynula. Po zotavení v ozdravovně na zámku Štiřín se rozhodl zůstat v Československu. Vystudoval dramaturgii, živil se jako publicista. V roce 1967 emigroval s celou rodinou do Spolkové republiky Německo, zde působil v redakci rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Po listopadovém převratu 1989 publikoval i v České republice, v roce 2011 vyšlo 2. vydání jeho knihy Zámky naděje – děti Přemysla Pittra vzpomínají.

V předmluvě napsal: „Byli to P. Pitter a O. Fierzová, dvě jména, která se v každém vzpomínání těchto poválečných dětí a mladistvých jistě ne neprávem objevují a prostřednictvím jejich činů, jak se zdá, poměřovaly celý svůj život.“ P. Kohn žil se svojí manželkou Rut, malířkou a ilustrátorkou, a s dětmi a vnoučaty v Německu a často navštěvoval Prahu. Zemřel v červnu r. 2017.

K přečtení: ukázka z knihy Zámky naděje od Pavla Kohna

Mordechai Livni

Narodil se v Praze na Starém Městě r. 1926 v přísně ortodoxně židovské rodině jako Max Lieben. Jeho otec byl středoškolským profesorem. Po okupaci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava mu stejně jako ostatním židovským dětem bylo zakázáno navštěvovat jakékoli školy. O to více se zapojil do sionistického a socialistického hnutí mládeže Makabi Hacair. V roce 1943 byl jako osmnáctiletý deportován se svou rodinou do Terezína. Tam zůstal až do podzimu 1944, kdy byl transportován do Osvětimi. Poté se dostal do Kauferingu, což byl pobočný tábor spadající pod Dachau. Ke konci války musel ještě přežít pochod smrti do Dachau, kde byl 1. května 1945 osvobozen. Po osvobození se vrátil do Prahy, kde se v červenci 1945 setkal s Přemyslem Pittrem. Ten mu řekl o zřízení dětských ozdravoven pro děti z koncentračních táborů a nabídl mu, aby tam vedl skupinu dětí. Mordechaj Livni tuto nabídku přijal a strávil v ozdravovnách několik týdnů. Poté se díky svému sionistickému přesvědčení názorově rozešel s dalšími pedagogy a ozdravovny opustil. Začal se opět angažovat v hnutí Makabi Hacair a nakonec odjel roku 1949 do Izraele, kde pracoval převážně jako technik.

„V červnu 1945, když jsem byl ještě docela vyzáblý, setkal jsem se s Přemyslem Pittrem, křesťanem, který znal moje rodiče. Riskuje svůj život, navštěvoval židovské rodiny (před deportacemi) a pomáhal jim (později jsem se dozvěděl, že ukrýval židovské děti ve dvou dětských domovech, které zřídil– ale rodiče dětí je vyžádali zpět ještě před deportací – nechtěli být od nich odděleni).“

Greta Klingsberg

Narodila se jako Greta Hofmeister 11. září 1929 ve Vídni. Po připojení Rakouska k Německu v r. 1938 však s rodinou utekla před nacisty do Československa. Její rodiče poté odjeli do Palestiny. Ona a její mladší sestra zůstaly v Československu, v židovském sirotčinci v Brně, původně jen dokud jejich rodiče neseženou v Palestině nutné zázemí pro dvě děti. Situace se však radikálně změnila po okupaci a následném zřízení protektorátu Čechy a Morava v roce 1939. Greta a její sestra uvázly na území protektorátu a r. 1942 se ocitly v Terezíně. V říjnu r. 1944 pak byly obě dvě nasazeny do transportu do Osvětimi. Zde Greta prošla selekcí a byla poslána na práci do muniční továrny v Öderanu. Její sestra osvětimskou selekci nepřežila.

Ke konci války se při evakuaci vězňů z továrny shodou náhod vrátila zpět do Terezína, kde byla osvobozena. Poté se dostala do zámeckých ozdravoven, kde se společně s ostatními dětmi z koncentračních táborů zotavovala. Setkala se také několikrát s Přemyslem Pittrem.

„On (Přemysl Pitter) na nás dělal veliký dojem, když mluvil, bylo naprosto jasné, že je přesvědčen o tom, co říká, že to, co říká, a jeho osoba jedno jsou. V tom byla jeho velikost.“

Jan Růžička

Narodil se roku 1936. Když mu bylo šest let, byl se svou babičkou v roce 1942 po krátkém pobytu v táboře nedaleko dnešní Wroclawi umístěn do Terezína. Protože ho dali mezi české děti, záhy zapomněl němčinu a začal mluvit česky. V Terezíně se také dočkal konce války. Když v Terezíně propukla epidemie tyfu, byl i s dalšími dětmi počátkem července 1945 Přemyslem Pittrem odvezen na zámecké ozdravovny. Zde zůstal až do konce akce zámky a Přemysl Pittter mu později zprostředkoval adopci do české rodiny.

„V Olešovicích jsem byl ubytován s dětmi se stejnou minulostí a v příjemném prostředí. Po určité době jsem dostal zprávu, že v Argentině žije můj otec. Přemysl Pitter a jeho spolupracovníci však zjistili, že žije v poměrech, které mu neumožňují, aby se o mne řádně staral. Když zámek Olešovice byl předán do jiné správy, byl jsem přeložen do Kamenice a když i Kamenice byla předána, byl jsem ubytován v ozdravovně Mýto u Rokycan. Zde jsem chodil dále do školy a na vlastní žádost na evangelické náboženství. Protože se můj otec už dlouho nehlásil, hledal Přemysl Pitter pro mne „spolehlivého“ otce. Z evangelických kruhů mu byl doporučen pan Jan Růžička. Tak jsem se dostal do mé dnešní rodiny.“

Jeho kontakty s Přemyslem Pittrem a Olgou Fierzovou nekončily ani po jeho odchodu do emigrace. Rodina Jana Růžičky s nimi udržovala kontakt pomocí dopisů a dokonce se v šedesátých letech potkali i osobně, r. 1967 ve Vídni a r. 1968 ve Švýcarsku v Sachseln u Sarnersee, kde spolu trávili dovolenou. Při návratu z ní se Růžičkovi dozvěděli, že Československo bylo náhle obsazeno vojsky Varšavské smlouvy a rozhodli se zůstat v zahraničí. Následně odcestovali do Izraele, kde žila Růžičkova sestra Hana.

Moshe Traub

Narodil se roku 1926 v Jasině na Podkarpatské Rusi, která v té době byla součástí Československé republiky. Po jejím rozbití a následném zřízení protektorátu Čechy a Morava však toto území připadlo Maďarsku. V roce 1944 byl se svou rodinou nejprve přemístěn do ghetta Mateszalka, poté byli zařazeni do transportu do Osvětimi – Birkenau. Odtud byl se svým bratrem poslán na práci do uhelných dolů v Javišovicích. Do konce války ještě musel přežít pobyty v Buchenwaldu a v Terezíně.

Po osvobození se dozvěděl o akci zámky a krátce nato se v Milíčově domě seznámil s Přemyslem Pittrem, Olgou Fierzovou a jejich dalšími spolupracovníky. Nabídl jim svou pomoc a poté pro zámecké ozdravovny vykonával různé administrativní práce. Zároveň se zde zotavoval sám a zprostředkoval pobyt i svým dvěma sestřenicím.

„Oba, Přemysl Pitter a Olga Fierzová, byli neobyčejně humánně založení lidé. Mluvili s dětmi, vždycky se od nich chtěli dovědět, co jim chybí, po čem touží, a snažili se probudit jejich odvahu k životu.“

Po svém příchodu do Palestiny v květnu 1947 pracoval jako organizátor stavby domů a bytů. Stal se otcem dvou dětí. V roce 1964 pomáhal se svou sestřenicí Magdou Bar-Or organizovat cestu P. Pittra a O. Fierzové do Izraele i předání ocenění v Památníku židovského utrpení Jad Vašem v Jeruzalémě. Zemřel po delší nemoci v r. 2011.

Maud Michal Beer

Narodila se jako Maud Stecklmacherová v roce 1929 v Prostějově. Rodina patřila k sionistickému hnutí B´nei B´rit a WIZO. Maud a její sestra Karmela chodily cvičit do židovské sportovní organizace Makkabi. V roce 1942 odchází rodina Stecklmacherových do Terezína. Maud byla umístěna do dívčího domova v L 410, „heim“ č. 25, pracovala v zemědělství. Zapojila se zde do činnosti terezínské odbočky sionistické organizace mládeže Hechaluc, její členové pomáhali starým lidem v ghetu. Tatínek v Terezíně v roce 1943 zemřel.

Po osvobození byla v ozdravovně ve Štiříně. Pomáhala připravovat odchod židovských dětí z Čech a Moravy do Palestiny. Do Izraele odešla spolu se sestrou a maminkou až v r. 1949, zde začínaly svůj nový život v kibucech.

Paní Michal se provdala, s manželem studovali, narodily se jim 3 děti. Pracovala ve zdravotnictví, manžel pro americkou firmu. Dnes žije ovdovělá paní Beer v Tel Avivu.

Ke 12. narozeninám daroval strýček malé Maud v r. 1941 fotoalbum zachycující její dětství; bylo schované u známých na půdě, po válce jej dostala zpět. Po dlouhém rozmýšlení album věnovala washingtonskému muzeu holocaustu; poslali jako poděkování dobré kopie. Mezi materiály, které se paní Beer podařilo zachránit, je také unikátní vysvědčení z Terezína, které dětem napsala učitelka E. Weisová (nepřežila selekci), dále různé kresby a autentické záznamy. Existují i webové stránky s materiály o její rodině a osudu: http://maudb.weebly.com/, zde jsou i ukázky dokumentárních pořadů a také publikace Co oheň nespálil o životě rodiny paní Maud Michal Beer.

Ruth Aviram

Narodila se jako Rita Voglová v roce 1932 v Opavě. Rodina vlastnila obchodní dům Hermann Vogel. V r. 1942 transportována s rodinou do Terezína, maminka zde pracovala v důležité dílně na zpracování slídy, to ji i malou Ritu-Ruth zachránilo před dalšími transporty. Otec zahynul v Osvětimi.

Po osvobození pobývala Ruth v ozdravovně v Kamenici. Po odchodu do Palestiny byla rok v kibucu, pak absolvovala školu pro ošetřovatelky. Pracovala jako vrchní sestra ve vojenské nemocnici, ředitelem byl její budoucí manžel. Ten pocházel z židovské komunity v Íráku. V r. 1959 se za nimi přestěhovala i matka Ruth, žila do věku 86 let. Ruth má dvě děti, syna (žije v Dominikánské republice) a dceru (žije v USA, je též zdravotnicí).

Ruth ovdověla, žije v Haifě v Izraeli.